Nouzová komunikace
Pokud dojde k živelné nebo jiné závažné události na území většího rozsahu, lze očekávat, že dříve nebo později dojde k selhání běžných veřejných komunikačních prostředků. Kupříkladu mobilních telefonů, pevných linek, internetu, obecních rozhlasů aj. Nelze to mít jejich provozovatelům za zlé, vždy se snaží, aby se to nestalo, ale ne vždy je situace zvládnutelná. Důvodů je hned několik. Především to může být důsledek dlouhodobějšího výpadku elektrické energie, přímé poškození některých důležitých technických uzlů a v neposlední řadě také extrémní nárůst počtu telefonických hovorů které krizové situace provázejí. Všechny tyto dnes běžné komunikační prostředky se staly zcela samozřejmou součástí našeho života a jejich výpadek může mnoha lidem velmi zkomplikovat život.
Zkuste si to představit, kdyby třeba právě teď přestaly fungovat všechy mobily a telefony, případně i internet. Příliš příjemná představa to není a to je v situaci, kdy se prakticky nic závažného neděje. Nyní uvažte, že tohle nastane, kdy se tak říkajíc „čerti žení“ a vy vlastně ani přesně nevíte co a kde se děje, ani jak je to závažné. Ještě před chvílí rutinní zatelefonování příbuznému či příteli je nereálné a vy se stanete zcela odříznuti bez možnosti do dění jakkoli zasáhnout. I to se v krajním případě může stát.
Není proto od věci, když ti, co tu možnost mají, mohou vytáhnout své „eso z rukávu“ a použít vlastní dorozumívací prostředek. Pomohou tak sobě a mohou pomoci i svým blízkým. Pokud jde konkrétně o provozovatele vodních děl (zejména řazených na toku kaskádovitě pod sebou), mělo by se v budoucnu stát nepsaným pravidlem, že budou provázáni, aby se mohli včas varovat a informovat. Nejlépe sítí telefonní či radiovou, schopnou pracovat zcela nezávisle na energetických zdrojích i státních linkách. Už v minulosti se to ukázalo prospěšné.
Povězme si proto, jaké možnosti se každému občanovi nabízejí a jaké technické pomůcky může použít. Není jich moc, mají omezený dosah, ale jsou:
Polní telefon
vyhoví pro kratší vzdálenosti. Uplatní se především mezi domy v samotné obci. Ať už to bude na trase z obecního úřadu k požární zbrojnici, domů ke starostovi, k nějakému domu u důležitého mostu, k opuštěné samotě pro pocit většího bezpečí tamních obyvatelů, či mezi strojovnou vodního díla a domem jehož majitel může podat zprávu co se děje na jezu. Velmi prospěšná je linka natažená mezi dvěma domy, kdy každý stojí na jiné straně řeky. Ideální je, pokud může být tato nouzová linka předem a trvale natažená mezi dvěma pevnými body (tj. ne mezi stromy). Až se stane rozvodněná řeka nepřekonatelnou překážkou, stačí k nataženým drátům pouze připojit připravené přístroje.
Ruční radiostanice PMR
odpovídají velikostí přibližně rozměrům mobilního telefonu. Fungují bezdrátově na kratší vzdálenosti. Lze se s nimi domluvit mezi příbuznými v obci, v rámci čtvrti jednoho města nebo je může použít terénní hlídka na komunikaci s řídícím centrem, pokud nemá přiděleny přístroje profesionální.
Občanské radiostanice CB
je možné použít několika způsoby. Mohou být instalovány napevno v domech a umožňovat spojení často na desítky kilometrů daleko. Lze je trvale nebo dočasně instalovat do osobních či nákladních aut. Existují i ve verzi ručních přenosných stanic. Ať jsou však instalovány jakkoli, všechny spolu dokáží vzájemně komunikovat. Velmi snadno se pak dá předávat zpráva z obcí na odlehlé roztroušené samoty či do dalších obcí. Lze nadálku informovat řidiče vozidel o aktuálních dopravních omezeních, monitorovat situaci skupinami hlídek v terénu, či koordinovat evakuační práce.
S komunikačními prostředky je však také zapotřebí umět plnohodnotně pracovat a mít je v provozuschopném stavu (tj. přinejmenším udržovat nabité akumulátory). Obojí jde ruku v ruce, pokud jsou alespoň občas používány v „mírové době.“
Pro úplnost se sluší dodat, že mimo výše uvedené možnosti existuje celá řada dalších komunikačních prostředků, které se mohou v krizových situacích použít. Většina z nich využívá výhodnější frekvence (lépe se šířící) i větší výkony než občanské radiostanice, z čehož vyplývá i jejich větší dosah. Může se jednat např. o datové linky, radiostanice a převáděče armádní, drážní, říční plavby, vnitropodnikové, integrovaného záchranného systému a stanice radioamatérské. Všechny tyto prostředky jsou však vázány na povolení a koncese udělované Českým telekomunikačním úřadem. Nejsou proto určeny pro běžnou laickou veřejnost. Z toho důvodu je bezpředmětné se zde o nich hlouběji rozepisovat. Ti, kdož potřebné koncese k provozu vlastní, znají i možnosti a způsoby, jak tuto techniku v krizových situacích co nejefektivněji použít.
Poznámka:
Bohužel skutečnost je taková, že lidé mají tendence na špatné věci rychle zapomínat. Kupříkladu při povodních na Moravě v roce 1997 sehrálo nasazení CB radiostanic jednoznačně pozitivní roli. Na základě tohoto „úspěchu“ se mnoho lidí i některé obce (především na Šumpersku) těmito přístroji vybavili. A vytvořili svého času skutečně funkční, provázanou a smysluplnou radiovou síť. K jejímu použití však nedošlo, nebyl důvod, obdobně rozsáhlá povodeň se na Moravě už neopakovala a zbývá říci zaplať pán Bůh. Bohužel člověk patří k tvorům, kterým příliš rychle otrne. Pod heslem „když to nebylo potřeba včerá, obejdeme se bez toho i zítra“, dnes pozvolna mizí ze střech vysílací antény a z domů, obecních úřadů, požárních zbrojnic i občanské radiostanice a jejich příslušenství. V nedávné době byla u nás dokonce oficiálně a bez náhrady zrušená tísňová radioamatérská služba TRASA, která sdružovala dobrovolníky schopné okamžitého výjezdu a následného zabezpečení náhradního spojení vlastními komunikačními prostředky. Takže ve výsledku zůstalo pouze Rescueinfo o.s. operující zatím víceméně regionálně na Pardubicku. Nenáleží mi rozebírat, kdo a proč o rušení TRASY rozhodl, ani jestli se tak stalo pod dojmem „zbytečnosti“ dobrovolnických útvaru, pro jeho nedostatečnou funkci, či pod dojmem o „všespasitelnosti“ složek IZS. Každopádně faktem zůstává, že ARES na Slovensku i obdobné složky v jiných zemích světa se těší větší přízni. Jsou počítány jako plnohodnotné. Je jim v tomto směru dána příslušná důvěra. I úkoly a zařazení v regionálních krizových plánech. Vkrádá se na mysl otázka, zda v ČR jednou silně nepocítíme absenci takovéto dobrovolnické veřejně prospěšné složky v situaci, kdy nám nebude příliš do smíchu. Občanů pak patrně nezbude nic jiného, než se spoléhat jen sami na sebe. Závěrem této mírně pesimistické úvahy patří můj dík všem, kteří z vlastní iniciativy, byť by neorganizování, stále udržují sebe i svou techniku v pohotovosti, pro případ, že by bylo potřeba ji použít.