Vodní dílo derivační
Vodní dílo využívá rozdíl spádu mezi body „A“ a „B.“ Strojovna u tohoto derivačního typu stojí mimo hlavní tok. Voda k ní je přiváděna pomocí náhonu
a zpět se vrací odpadním kanálem. Mimo jez a odběrný objekt nejsou na hlavním toku další stavby a zásahy. Jez také nemusí být vysoký. Stačí jen taková výška, aby bylo možno vodu odebírat do náhonu (již od 0,2 metru).
Veškerý spád pro vodní motor je získáván téměř vodorovným vedením náhonu, zatím co původní řečiště klesá výrazněji. Obdobně je řešen i odpadní kanál. Proto voda pod turbínou stojí výrazně níž než je hladina v bodě "C".
Takto byla řešena valná většina malých vodních děl. Výhodou bylo, že se k provozovně vedlo jen potřebné množství vody a ta byla za povodní více chráněna. Nevýhodou byla pracná údržba dlouhého náhonu.
Ne vždy stačilo toto jednoduché řešení a často bylo potřeba sáhnout ke komplikovanějším systémům. Často se také voda odebírala na jednom jezu, ale náhon procházel postupně
několika vodními díly pod sebou v kaskádě. Náklady na stavbu a údržbu vzdouvacího zařízení se tak rozložily mezi více majitelů. Voda již jednou vyčištěná na prvních česlích posloužila i ostatním. Dalo se také vystačit s jednou akumulační nádrží pro více provozoven. Protože však (jako u většiny spoluvlastnických vztahů) bývaly spory, stalo se závazným pravidlem, že za konkrétní úsek zodpovídal konkrétní majitel.
Například u tří mlýnů pod sebou by vypadala situace následovně:
Bylo také nařízeno, že nikdo nesmí vodu bezdůvodně zastavit, ani odklonit. V některých případech následovalo za sebou několik uzavřených kaskád.
