Pila jednolistá
...nazývána také prostě „jednuška,“ bývala jediným strojem malých a chudých pilařských živností. Umožňovala pořez kulatiny v podélném směru na:
Při každém průchodu klády strojem bylo odřezáno pouze jedno prkno, pak se kláda vrátila do výchozí polohy, stroj se přeseřídil a řezalo se druhé prkno. Větší množství prken se potom otočilo o 90°, stáhlo svěrkami a při dalším průchodu tohoto svazku strojem se získalo běžné řezivo s omítnutými hranami:
Jednolistá pila se podle konstrukce vyskytovala v několika základních modifikacích:
První vodní pily řezaly volným pádem pilového rámu, zdvihaného kolíkovým mechanismem jako u stoupy. Převratnou novinku ve vodním pilařství bylo použití rychloběžného klikového mechanismu a současně automatického strojního posuvu, které zavedl Leonardo da Vinci. Leonardova pila s čelní klikou a rohatkovým podáváním se používala po celém světě prakticky bezezměn až do nástupu vícelistých katrů.
...byl častý v minulých dobách v horských oblastech, zejména na Valašsku. Hlavním vodním motorem bylo v tomto případě vodní kolo bubnovitého tvaru o velmi malém průměru (cca 0,5m) a velké šířce, kterému se také někdy podle oblasti výskytu říkalo belík nebo valach. Vodní kolo sice pracovalo s nízkou účinností, ale mělo dostatek otáček, aby mohla být přímo na jeho valu (hřídeli) upevněna klika, která přes pacholka (ojnici) smýkala šráky (rámem ve kterém byl pilový list). Šráky měly vodící kostky z tvrdého dřeva (dub, habr, akát nebo grenaden), na kterých se smýkaly nahoru a dolů po naolejovaných železných tyčích. Tyče byly upevněny mezi podlahou a střešním trámovím budovy. Šráky procházely podlahou, po které se pohybovala vozina (pojízdný rám) s upevněnou kládou. Šráky vozinu obemykaly, zatím co pilový list procházel jejím podélným otvorem. Kláda se upevňovala na vozinu upnutím do zhlaví. Od pacholka byl soustavou pák odvozen pohyb motyčky (západka), která zabírala do zubíře (rohatka). Přerušované otáčení zubíře bylo převedeno cévníkem (malý pastorek) na hřeben voziny, což zabezpečovalo její pohyb proti řeznému nástroji. Stroj tak pracoval v poloautomatickém režimu a během řezu jednoho prkna se nemusel obsluhovat. Aby nebylo třeba těžkou vozinu i s kládou vracet ručně zpět do výchozí polohy, bývala hřídel zubíře opatřena druhým vodním kolem. Toto kolo muselo být malé a lehké, protože při řezání muselo krokovat se zubířem. Když se dořezala deska, vyvěsila se motyčka ze zubíře (aby se mohl otáčet nazpět), voda se převedla z valacha na toto druhé kolo a vozina se jeho otáčením vrátila do výchozí polohy.
Pila tohoto typu řezala pouze při zdvihu rámu směrem dolů, proto pilové listy měly zuby orientovány pouze v jednom směru.
Tvary zubů se používaly různé (viz.obr.), s ohledem na kvalitu řezu i tvrdost dřeva.
List byl v rámu upevněn s tzv.„předklonem.“ Na něm a také na správném načasování a předstihu posuvu záležela výkonnost řezání, rovnoměrné zatížení zubů a malé opotřebení pilového listu. Stejný systém jednočinného řezání i stejné zásady a pravidla pro stanovení předklonu a posuvu platí u katrů (byť by modernějších, rychloběžnějších a vícelistých) dodnes.
Pilu tohoto typu, postavenou v 18.století, která původně pracovala s vodním pohonem cca 2HP na spádu 3,4 metru na Podťaté ve Velkých Karlovicích u Kalusů č.p.182 můžete vidět ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
...se užíval na lokalitách s menším spádem a mohl využívat libovolného typu vodního kola. Toto kolo bylo zvoleno s ohledem na místní hydrologické poměry a konstruováno tak, aby mělo dobrou účinnost. Tím ale nemělo dostatečné otáčky pro přímý pohon pily. Ta musela mít samostatně uloženou kliku, pro klidný chod opatřenou setrvačníkem. Hnací síla od vodního kola byla přenášena z velkého palečného kola nejprve na malý kovový pastorek (tryp či trejb), který poháněl předlohovou hřídel. Na ní byla naklínována řemenice velkého průměru, teprve od ní se pohyb přenášel koženým plochým řemenem na dvě menší řemenice na klikovém hřídeli. Jedna z obou menších řemenic byla naklínována, druhá se mohla volně otáčet. Přesunem běžícího řemene z pevné na volnou řemenici bylo možno stroj zastavit, aniž by bylo nutné zastavovat vodní kolo. Tak se dalo kolo využít i pro pohon jiných strojů (např. sámovačky). Posuvové krokovací mechanismy byly stejné jako v předešlém případě. Toto uspořádání bylo lepší než přímý pohon. Jednak bylo možno vhodně zvolit otáčky vodního kola i klikového hřídele, práce i přerušování řezu se zrychlilo. Často na návrat voziny nebylo zapotřebí druhého vodního kola. Jeho funkci mohl nahradil další plochý řemen vedoucí volně od hlavní hřídele vodního kola na předlohu zubíře. Při řezání prokluzoval a při návratu se pomocnou kladkou napnul, aby zabral. Tato vodní díla mohla být stavěná i v nížinách, tam, kde bylo nutno použít kolo na střední nebo spodní vodu. Rozšiřování provozu a přestavba na turbínový pohon byla u nich také poměrně snadná, stejně jako doplnění pomocného tepelného motoru (většinou spalovacího motoru na dřevoplyn).
Pilu tohoto typu, která pochází z Beňadova č.p.94 u Dolného Kubína můžete vidět v Múzeu oravskej dědiny v Zuberci - Brestové ve Slovenské republice.
Pro silné klády by bylo potřeba vyrobit šráky neúnosně rozměrné, vykonávající navíc velký zdvih. To však nebylo technicky dost dobře možné, nejen pro velikost budovy, ale i pro jejich značnou hmotnost, která celá spočívala na pacholku a na klice. Problém by byl i s vyvážením velkých dynamických sil. Proto se v takových případech používala pila, které se říkalo:
U tohoto stroje se používal výlučně nepřímý pohon. Jeho klikový hřídel nebyl umístěn dole v podkolí (suterénu) budovy, ale ve stejném patře, po kterém se pohyboval vozík s kládou. Ojnice se pohybovala vodorovně - stejně jako rám, na jehož spodním okraji byl připevněn pilový list. Rám s listem se pohyboval nad vozíkem. List vozíkem neprocházel a tak s ním bylo možno vyjet po kolejnicích i mimo vlastní stroj. To usnadňovalo nakládku těžkých kusů před budovou. Rám s pilovým listem bylo možno pomocí dvou trapézových šroubů zvedat nebo spouštět. Upevněná kláda se pak odřezávala shora - prkno po prknu, až z celé klády zbylo na vozíku poslední krajinové prkno. Aby řezané prkno list v řezu nesvíralo, zatloukaly se do spáry klínky.
Pilový list mohl mít oboustranně naostřené zuby. Řezal při obou pohybech rámu. Pak nebylo potřeba posunovat vozík přerušovaně rohatkou. Posuv byl plynulý, přes šnekový nebo ozubený převod. Stroje se stavěly pro pořez kulatiny o průměru od 0,5 do 1,5 metru. Počet zdvihů rámu byl 120 až 340 za minutu, posuv 3 až 25 mm na zdvih. Požadavky na hnací sílu se při řezání kmene o průměru 1,5m pohybovaly od 6,5 do 17kW. Pilové listy se používaly o tloušťce 1,8 až 2,2mm.
Pila ležačka byla za provozu oproti vertikálním katrům pomalejší, ale mnohem univerzálnější než všechny typy se svislým listem. Mohla řezat táhlé klíny nebo i trojhranné profily. Mohla zpracovávat i velmi krátké nebo křivé klády. Proto se uplatnila zejména pro individuální pořez tvrdého dřeva a vzácných dřev dovozových - pro truhláře, řezbáře nebo výrobce hudebních nástrojů. Stroj byl v průběhu doby vylepšován a moderní typy dosahovaly výkon až 300m 2 řezné plochy za 8 hodin. Tento systém se udržel v provozu velmi dlouho a až v nedávné době byl vytlačen rychlejšími pásovými kmenovými pilami.
Pilu jednušku-horizontálku postavenou r. 1854, která pracovala v Dolní Sloupnici téměř sto let můžete vidět instalovanou ve skanzenu Vysočina na Veselém Kopci u Hlinska.