Stoupa
Stoupa je zařízení k drcení a rozmělňování. Pomocí tohoto stroje se zpracovával ječmen či pšenice na kroupy, drtil mák, řepka olejka před lisováním, ba dokonce i hrušky na pracharandu. Existovaly stoupy na drcení kůry pro koželuhy nebo na drcení železné rudy, zlatonosných nerostů a chemických surovin.
Stroj se skládá ze dvou až osmi stup (svislých čtyřhranných dřevěných tyčí - č.5., dlouhých asi 2,5 metru), které jsou za klanice (dřevěné kolíky vsazené z boku do stoupy - č.7., zajištěné klínkem - č.6.) zdvihány střídavě dvojicí hejblat (kolíky - č.8) nasazenými do valu (hřídele - č.1.) vodního kola nebo jiného pohonu. Konec valu je stažen obručemi č.2 a otáčí se na litinovém nebo ocelovém čepu č.3 v jednoduchém ložisku. Po zdvižení stoupy se hejble vysmekne z pod klanice a stoupa vlastní vahou padá dolů. Její pích (zašpičatělý, někdy okovaný konec) prudce vnikne do kulovité jamky č.12 ve štoku (masivního dubového trámu - č.10.), ve které je nasypána rozmělňovaná surovina č.11. Ta je bodcem prudce rozražena do stran. Třením jednotlivých zrn a částí suroviny o sebe dochází k jejich rozmělňování. Stoupa svým píchem nikdy nenaráží na dno jamky ve štoku, protože by zatloukala drcený materiál do dna, ale na konci své dráhy dosedne klanice na spodní kleštinu (spodní a horní rám stroje, kterým procházejí jednotlivé stoupy - č.4.) do místa označeného č.9. Mezi špicí píchu a dnem jamky zůstává mezera asi 3 cm na obrázku označená č.13. Pro funkci stoupy byla důzežitá souosost dokonale kulovité jamky s vlastním píchem, který má vrcholový úhel od 45° do 60°.
Díky postupnému načasování zdvihu jednotlivých stup (vhodně po obvodu rozmístěnými hejblaty) není pohon stoupy energeticky náročný. Proto bývala hnána přímo jen malým vodním kolem, které bývalo u vícekolových mlýnů poslední v lednici a často jen na spodní odpadní vodu. Jindy byl její pohon odvozen řemenem nebo pastorkem od palečného kola jiného soustrojí.
Obsluha zastavovala jednotlivé stoupy jejich zakolíkováním v horní poloze a za stálého chodu hřídele doplňovala či vybírala rozmělněnou surovinu z jamek ve štoku. Surovina se pak ručně prosívala na sítech či profukovala proudem vzduchu z měchu či ventilátoru, aby se zbavila prachu a nežádoucích příměsí.
Ač se dnes už stoupa nepoužívá, v mnoha provozovnách vydržela velmi dlouho. Například v olejnách nebo při výrobě krup. Nebylo divu. I přes zjevnou primitivnost systému byly kroupy "opíchané" na stoupě krásně hlaďoučké, lesklé a lépe se prodávaly než z modernějšího holendru.
Stoupy na drcení nerostů byly uspořádány stejně, s tím rozdílem, že nebyly zašpičatělé, ale opatřené těžkým železným závažím s plochým koncem. To padalo na surovinu rozprostřenou po plochém kameni nebo desce pod strojem. Obsluha pak tyčí přistrkovala velké kusy pod stoupy a hrablem vyhrabovala rozdrcený materiál.