Belík (valach)


(Vynálezce není znám. Pochází z oblasti Beskyd.)
Jedná se o atypické vodní kolo vyžívající kinetické energie vody.
Účinnost 25 až 30% (podle řemeslného provedení).

Schema uspořádání:

schema uspořádání belíku



Princip kola:
Voda je od regulačního stavidla přiváděna vodorovným dřevěným korytem, které plynule přechází v hladký zakřivený skluz. Voda po něm získává rychlost odpovídající spádu z něhož padá a touto rychlostí vstupuje do korečků vodního kola. Paprsek vody je silný jen několik centimetrů, ale značně široký. Proto má kolo dlouhé korečky, ale malý průměr. Jeho postranní věnce jsou masivní a plné. Celé kolo má vzhled širokého bubnu a tak trochu připomíná oběžné kolo Bánkiho turbíny. Voda plnou silou vstřikuje do korečků a předává tak svoji energii. V korečcích voda setrvává jen velmi krátkou dobu. Nemá čas se uklidnit, ani působit na kolo svou potenciální energií a ihned po naplnění se začíná vylévat. To, spolu s nevhodným tvarem korečků i velkým třením vody po skluzu je příčinou poměrně nízké účinnosti. Celé kolo se otáčí volně v prostoru a nedotýká se spodní hladiny.

Použití:
Toto kolo se používalo hlavně pro pohon jednolistých vodních pil v horských oblastech, pokud byl žádán tzv. přímý náhon. Malý průměr kola zajišťoval vysoký počet otáček, takže klika pro pohon pily byla zasazena přímo v hřídeli belíku. Odpadly veškeré převody. Jednoduchost řešení a provozní spolehlivost s minimální údržbou vyvážila nízkou účinnost.

Rozměry kola:
Belík mohl mít průměr od 30 centimetrů až asi do 1 metru a do délky 2 metrů. Veškeré rozměry korečků i sklon lopatek navrhovali staří sekerníci podle praktických zkušeností, případ od případu. Pro stanovení vhodných otáček platila stejná zásada jako pro ostatní typy vodních kol a to, že by měl mít belík asi poloviční obvodovou rychlost, než rychlost vody, která na něj dopadala. (Příklad: Voda padající z výšky 3 metrů by dosáhla teoreticky rychlosti volného pádu 7,6 m/sec., její rychlost se však vlivem tření snížila přibližně na 6 m/sec. a protože by měla být obvodová rychlost poloviční, lopatky by ubíhaly rychlostí 3 m/sec. Pak by belík o průměru 0,5 metru točil 114 ot./min.) V praxi se to však obtížně dodržovalo, protože otáčky kola se ustálily na nějaké hodnotě, která odpovídala momentálnímu zatížení hnaného stroje. Lopatky musely být co nejhustěji a musely se vzájemě překrývat asi o jednu třetinu. Jejich rozteč však byla větší než tloušťka paprsku vstupující vody, aby mohl z korečku unikat vzduch. Paprsek padající po skluzu je přibližně o 4 cm užší než délka korečku. Belíky dávaly výkony od 1 do 4 kW, Tento výkonový rozsah neomezovala pevnost kola, ale výkonnější belíky prostě nebyly v minulosti potřeba. Jejich výkon odpovídal energetické náročnosti hnaného stroje - jednolisté pily. S jejich zánikem nebo modernizací pilařské živnosti byly belíky nahrazovány korečníky na horní dopad a palečnými převody nebo turbínami ( Schwamkrugovou , Bánkiho , Francisovou) Pro větší spády než asi 5 metrů se toto kolo nestavělo. Tento typ vodního kola je k vidění v Mlýnské dolině, která je součástí expozice Valašského musea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. (seznam zajímavých odkazů)


zpět na "O vodních kolech..."