klimatické změny

Pesimistické zjištění - nezbude, než se s pozvolna probíhající klimatickou změnou smířit, počítat s ní a včas se připravit na její nástrahy.
Optimistické zjištění - výše uvedené řešení je podle odborníků nejefektivnější, co se s tím dá v současném nejednotném světě dělat.

Změna klimatu bude působit zvýšenou zátěží pro současnou krajinu i lidi. Dlouhá období sucha mohou kromě neúrody přinášet i rozsáhlejší požáry, vysychání povrchových i podzemních zdrojů vod, deformaci asfaltu i dilataci kolejí a tím omezení v dopravě, stres z horka i sníženou pracovní výkonost. Vysušená půda bude mít malou schopnost pojmout velký objem jednorázových strážek. Většina vody rychle odteče, přičemž bude splavovat ornici z polí, zanášet koryta a vylévat se z břehů řek. Náhlý přechod na dlouhé chladné deštivé počasí bude doprovázen častějším výskytem respiračních onemocnění u lidí i zvířat. Bude i „živnou půdou“ pro plísňové choroby u zemědělských plodin. Přibude chorob, přenašeců infekcí i přímých škůdců migrujících k nám z jižnějších destinací. Statistika nám však připomene, že ne všechno musí být jen negativní. Zatím u nás mnohem více lidí umírá na podchlazení než na přehřátí. Zatím stojí silničáře podstatně více oprava silnic potrhaných mrazem než těch deformovaných horkem atd.

Potěšitelné je také zjištění paleontologů i geologů, ze kterého vyplývá, že území našeho státu bylo v minulosti (jak v dobách horkých a suchých period, tak i v době ledové) vždy životu způsobilé a obyvatelné. Máme vlastně obrovské štěstí. To ale neznamená složit ruce do klína a myslet si, že to samo „nějak dopadne.“ Během poměrně nedávné historie jsme změnili krajinu okolo nás k nepoznání. Ta-tam je doba hustých lesů z dob štorchových Lovců mamutů. Jen u nás během loňského roku vzniklo tisíc kilometrů nových silnic a dálnic. Jsou to desítky milionů metrů čtverečních černého asfaltu, který tvoří obrovský sluneční kolektor. Na každý metr čtvereční působí až 1200 wattů slunečního záření. Asfalt a beton nahradil stromy, křoviny, pole - tedy zeleň, která sluneční energii fotosyntézou pohlcuje a působí ochlazování. Satelitní městečka se rozrůstají jako rakoviné nádory a znehodnocují nejúrodnější zemědělskou půdu. Ze statisíců střech se voda marnotratně odvádí do kanalizace. Z nevyužívaných železničních náspů (kde byly vlaky schopny přepravit tisíce tun zboží s malými energetickými náklady) dál pozvolna mizí koleje a mnohde je nahrazují cyklostezky - opět asfaltové. Často s heslem „ekologie“ na rtech, ale aleje stromů či keřů podél nich chybí. V tom všem je úskalí některých našich budoucích problémů - se suchem, s vichřicemi i s přívalovými srážkami. Čekejme problémy tam, kde jsme dali vichru šanci rozběhnout se volnou krajinou. Čekejme problémy tam, kde vytváříme plochy s monokulturami. Čekejme problémy tam, kde se snažíme rychle odvést vodu z krajiny. Nejde o to, zda živelné pohromy přijdou. Ony přijdou. To je statistická jistota, kterou nezměníme. Ale jde o to, že jsme jim často zbytečně a dobrovolně dali volný prostor kde mohou bez zábran řádit. Co k tomu dodat? Že si vlastní krátkozrakostí podřezáváme větev.

Ve výše uvedených souvislostech leží skrytá odpověď, jak alespoň částečně ty nejnepříjemnější dopady změny klimatu omezit na snesitelnou úroveň nebo je dokonce obrátit ve svůj prospěch:

Místo vytváření dalších (často neúčelných) ploch asfaltu a horkých střech obchodních skladů je potřeba ve zvýšené míře sázet zeleň. Na vesnicích je potřeba zapřemýšlet jak dobře využít rychle rostoucí šlechtěné topoly (jako větrolamy i jako biomasu na topení). Ve městech naopak něco dekorativnějšího, hlavně kvůli stínu. Pokud budeme chtít v horkých létech rozumně existovat, nezachrání nás žádná klimatizace. Ta pouze přesune teplo z kanceláří a bytů na ulici - pak chraň Bůh každého, kdo se tam jako chodec či motorista ocitne. (Už dnes mají naše velká města své vnitřní mikroklima zcela odlišné od okolní krajiny. V létě tento rozdíl dosahuje takových hodnot, že se teplotní údaje oficiálních meteorologických předpovědí stávají pro obyvatele hustě zastavěných aglomerací prakticky bezcenné.)

S ohledem na možné nárazové větry bude vhodnější na otevřených planinách vysazovat spíš vyšší druhy keřů než vysoké statné stromy s jedním mohutným kmenem. Aerodynamický účinek keřovitých porostů je optimální. Rychlost větru je za takovým „kartáčem“ výrazně snížená dokonce až do vzdálenosti desetinásobku výšky bariéry. Vůbec nevadí, že je v zimě porost bez listí, i tak stále účinně funguje, protože nadbytečnou energii zmaří vytvořením tisíců drobných vírů ve větvoví. To nezvládne žádná umělá zástěna. Tu vítr přeskočí a za ní vytvoří protisměrný ležatý válcovitý vír, který má (vlivem vzniklého podtlaku) často velké destrukční účinky. Plánovitě vysazeným keřovým či stromo-keřovým větrolamem lze chránit i celé menší obce. V kombinaci s valy, mezemi a příkopy lze omezit i následky lokálních záplav. Porost zasázený nedaleko silnic, cest a tratí brzdí nejen vítr, ale při dobrém rozmístění omezí i sněhové závěje a současně zpevní okraje příkopů a mezí, takže je ani přívalový déšť staticky nenaruší. Kde to jde, vytvořte meze nové. Budou-li zbudovány s rozmyslem, nebudou překážet ani při obdělávání polí.

Po stranách hlavního toku říček udělejme nové rybníčky a tůňky. Ale ne velké. Ať se zase nesnanou novou hrozbou. Umístěme je tak, aby velké vodě nepřekážely v cestě. Povodeň proběhne přímo, ale za sucha nechejme soustavou přivaděců tok uměle meandrovat mezi rybníčky. Udělejme rozšířená místa u příkop a stružek, ať se voda z tajícího sněhu či po prudkém dešti má kam plánovitě neškodně rozlít a získá čas se vsáknout nebo pozvolna odtéct. Ať voda zůstává co nejdéle v krajině. Zavlaží ji, ochladí odparem a uloží se i ornice splavená z horních částí toku. Přehraďme řadami nízkých kamených jízků občasně-tekoucí bystřiny i suché kaňony vedoucí z náhorních rovin do údolí (i když tam dnes nic neteče), ať se jejich koryta při průtržích neprohlubují a ornice z polí nestrhává. Už v 17. či 18. století to bývala naprosto běžná věc nad kterou pečlivě bděli hospodáři na polích i pracovníci v lesích, dnes se to zcela opomíjí.

Celkově zvyšme v krajině variabilitu, nejen pokud jde o flóru, ale i o rozmanité a citlivě zakomponované stavby. Takové, které zbytečně neční a nejsou vystaveny živlům všanc. Stokrát se to v budoucnu vrátí. Všude kolem nás zaznívají hlasy, které žádají, aby se do krajiny nezasahovalo a nechala se původnímu vývoji. S nadsázkou řešeno - nejlépe oplotit a obstavit cedulí. Na jednu stranu bych s tím rád souhlasil, na stranu druhou však vím, že ta krajina, kam se chodíme rekreovat, relaxovat a vypustit stresy současného světa, ta kterou máme rádi - je krajina, kterou vytvořili naši dědové a pradědové. Nevznikla tu sama od sebe, je to z valné části krajina umělá. Záměrně vysazené druhy dřevin, záměrně zbudované cesty, záměrně zbudované rybníky a strouhy. Prakticky skoro všude v ČR jsou v ní plánovité lidské zásahy. Byli to staří zemědělci, pastevci a lesníci, kteří ji zkolonizovali. To co dnes často obdivujeme jako panenské a netknuté je jejich dílo. Uvažme: Odvážil by se dnes někdo odsoudit Jakuba Krčína za to, že „zničil“ komáry zamořené Jihočeské bažiny a nechal místo nich vybudovat nádherné rybníky propletené stuhami říček? Dnes asi ne. Ale položme si také čistě hypotetickou otázku: Jak by to tehdy asi dopadlo, kdyby v jeho době měli někteří ekologičtí extrémisté stejně mocné slovo, které mají dnes?
Minulost nás i varuje před polovičatým či nedotaženým řešením. Typickým příkladem je třeba Šumava. Krásná, poetická, turisty opěvovaná, ale současně neskutečně problémová. Ten problém se jmenuje kůrovec. Jak k tomu došlo? Většina šumavských lesů není původní - zasadily je pracovité ruce podle dobře promyšlených plánů nadlesních hraběte Schwarcenberga po velké zničující vichřici. Holé kopce bylo potřeba co nejrychleji znovu zalesnit, aby eroze neodplavila půdu. Rozsah kalamity byl obrovský a místní sadba nestačila. Proto se v nouzi sáhlo i po nepříliš vhodných sazenicích ze zahraničí. Bylo to v dané chvíli jediné možné řešení, jakési „menší zlo“. Kdyby se nevhodné smrky během času přednostně a včas vytěžily jako tyčkovina a průběžně se nahradily jinými stromy, asi by se nic závažného nestalo. Jenže postupem času byl tento na mnoha místech nepůvodní monokulturní porost povýšen na chráněnou krajinu, nechal se zestárnout a dnes se divíme, proč se příroda neumí s kůrovcovou kalamitou vypořádat sama.

Nebraňme se zásahům do krajiny, budou-li si klást za cíl omezit negativní dopady klimatických změn. Bude to jen určitá úprava původního díla našich předků. Dbejme však, aby to bylo provedeno se stejným citem a moudrou uvážlivostí. Tak, aby i generace po nás měli pocit, že je to „nedotčená panenská příroda.“
Hodně pozitivního se už naštěstí začíná dít, ale bohužel hlavní finanční investiční toky si drží města. To je chyba. Hlavní část plochy našeho státu tvoří venkov. Proto by právě na venkov a na tamní obnovu krajiny mělo směřovat hlavní úsilí. Jenže ten má stále ještě moc hluboko do kapsy a často nedosáhne ani na dotace, byť by byly dobře míněné. Venkov se také velmi často potýká s dilematem, které město prakticky nezná. Stává se, že pozemky na kterých je nutné provádět pozemkové úpravy jsou ve vlastnictví jednoho majitele nebo „rodinného klanu“ starousedlíků, který se tím cítí být ohrožen na svých mnohdy stoletých právech. Představitelé obce jsou pak postaveni před velký názorový spor, který se vleče a nemá „lidsky přijatelné“ řešení, protože je podbarven především citově. Přesvědčit takové lidi je velmi obtížné, zejména pokud jde o starší občany. Nepomohou čísla, nepomohou klimatické studie. Jejich nezlomný argumet je: „To pole oral už můj prapraděda, nikdy zde žádný poldr nebyl a nikdy odtud netekla voda do dědiny, tak mně s tím dejte pokoj. Já vám to neprodám, to je moje pole, bylo a zůstane!“ Příbuzní se ze slušnosti i z obav aby se s ostatními nerozhádali k odpůrci projektu přidají a počet hlasů pro a proti uvázne na mrtvém bodě. Papíry a odvolání se kupí... (Pro úplnost je nezbytné dodat, že vlastník je v penzi, sám pole neobhospodařuje ani na to není zařízen, ale už léta parcelu pronajímá zemědělskému družstvu. A co hlavní, on sám bydlí na bezpečném místě, takže se ho případný příval vůbec netýká.)

Žijeme ve středu Evropy, v členité a zajímavé krajině, která nám může poskytnout spoustu životně důležitých věcí. Máme zalesněné hory, podhůří, vysočiny i úrodné nížiny. Geologicky členité podloží skrývá sice nevelké, ale o to různorodější škálu využitených surovin. Mnohé národy takové štěstí nemají - nemají úrodnou půdu, jejich kraj trpí suchem nebo naopak dlouhou zimou, nemají ložiska rud ani uhlí. Často si ani si neuvědomujeme, jak cennou devizu máme. Nebudeme se moci věčně spoléhat na pomoc zvenčí. Až dojde opravdu na „lámání chleba“, dají od nás všichni sousedé ruce pryč, protože budou řešit svoje ožehavé problémy. My si budeme muset umět rychle poradit sami. Chceme-li v budoucnu přežít ve zdraví různé klimatické i hospodářské kotrmelce, musí se toho „dožít ve zdraví“ i naše krajina. Nedožije-li se, pak nepřežijeme my - jako lidstvo nebo naše řady alespoň velmi citelně prořídnou - matematika planety Země má prostě své neměnné zákonitosti...

Co můžeme udělat ?