klimatické změny

Problém je, že mnohé zásahy, provedené v dobré víře, nemusí být přínosné i když tak na první pohled vypadají. Vždy uvažte, co a jak uděláte a jak to v konečném důsledku nakonec v praktickém životě dopadne. Jeden příklad:

Pro mnohé je těžko pochopitelný paradox, že ohyzdná černá skládka stavební suti v opuštěné ulici mezi domy, zarostlá náletovými břízami, šípkem a metr vysokými kopřivami je užitečnější, než když ji parta nadšenců iniciativně přebuduje na elegantní anglický trávník. (Popřípadně doplní efektní lesklou ceduli „Rekultivace financována z fondů Evropské unie.“)

Co se stalo, či naopak teprve stane?

Posuďte sami:
Křoviska spotřebovávala sluneční záření. Ne na teplo, ale na fotosyntézu (listy jsou totiž tímto chemickým procesem o něco chladnější než kdyby to byl „mrtvý materiál“ stejné zelené barvy vystavený slunci). Držela ve svém stínu vláhu a umožnila prudkým dešťům se dobře vsáknout. Na listech se zachytil městský prach a „zrecyklovala“ i část exhalací. Spadlým tlejícím listím se stromy pozvolna podílely na vzniku nové půdy. Skládka poskytovala úkryt i mnoha živočichům, které by v centru města nikdo nečekal. A co hlavně - nic po nás nechtěla, žádné suroviny, žádné energie, jen svůj klid na vlastní existenci.

No a jak to bude s novým trávníkem?
V létě při kropení vypije desítky litrů vody (samozřejmě nejspíš pitné vody z vodovodu), to aby vůbec obstál v sousedství rozpáleného asfaltového parkoviště. Nic už na ně nevrhá žádný stín a teplota stoupá. Jednou za čtrnáct dní se nad trávníkem bude vznášet beznínový opar ze sekačky. Majitel pozemku ho bude proklínat - žádná slast sekat na malém prostoru a ve svahu. Jenže kam s tou posekanou trávou? Do popelnice nesmí, takže naložit do auta a někam odvézt - další benzín. Když dlouze zaprší vyryje mezi krátkými stébly stékající voda stružky a část ornice na parkovišti udělá hnědou blátivou kaluž. Až louže vyschne, rozpráší ji kola aut a vítr otevřenými okny až do domů. Příštího jara bude paní učitelka z nedaleké školy marně přesvědčovat pubertální mládež, že by bylo prospěšné se o trávník trochu postarat. Jít vysbírat všechny ty odhozené nedopalky, papírky a seschlé páchnoucí psí exkrementy. Z pár let pak poničený trávník nenápadně nahradí nová zámková dlažba a majitel má rázem po starostech s údržbou. Dokud mu doma ještě teče voda z kohoutku, pramálo ho zajímá, co se stane s vodu, která se za letní bouře prohrne z téhle nové nevsakavé plochy přímo do kanálu a následně ve studnách bude chybět...

Čistě teoreticky: Vytvoření něčeho, co ve svém důsledku potřebuje nenulové provozní náklady současně znamená, že se tyto náklady musí jako finanční částka někde získat. Je vcelku jedno, získá-li se v ČR, z Bruselu nebo třeba z Číny. Při enviromentálním rozboru nelze hledět na státy a fondy. Podstatné je, že tyto finance jsou ziskem z nějaké průmyslové výroby, prostě vznikly nějakou činností, při které se mimo jiné produkuje další odpad a spotřebovává další energie. Proto celé výše popsané rekultivační snažení s by mělo už od prvopočátku mířit takovým směrem, aby byly náklady na údržbu opět nulové nebo takřka nulové. Což by v nastíněném příkladu po vyčištění skládky odpovídalo vysázení hustého keřového porostu na místo snadno zranitelného nízkého trávníku. Příklad ukazuje, že vlastně šlo jen o „vytloukání klínu klínem“. Nový trávník je z místního pohledu přínosný, ale v globálním shrnutí jde o ztrátu a posléze dojde k jeho zániku. Teto příběh je jen malou ukázkou. Je pouze jakousi „špičkou ledovce“, ale takových různých „špiček“ jsou okolo nás staticíce a nelibé následky nastávající klimatické změny se odvíjí určitou měrou i od nich a komplikují nám zcela zbytečně život.

Když už se vytřídí nějaký odpad, ať už jsou to pneumatiky, zlomkové plasty, vysloužilé ledničky nebo jiný nebezpečný odpad, stává často ještě nebezpečnějším tím, že se ve velkém množství zkoncentroval na jedno jediné místo. Nesmiřme se s prostým konstatováním, že chudákovi podnikateli „nešťastnou náhodou“ sklad vyhořel. Kdekdo nás jako prosté občany honí obrazně i prakticky za každý psí exkrement, emise osobního auta či mastný hadr, zatím co firma s miliónovými obraty, která se takto snadno „zbaví“ obtížně a draze likvidovatelného odpadu ještě dostane tučné odškodné od pojišťovny. I kdyby to nebyl cílený záměr, něco určitě v nepořádku bude. Jistě, požár může vzniknout, ale jak to, že sklad shořel celý? Možná nejsou správně stanoveny množstevní limity odpadu v jednotlivých požárních úsecích skladů. Možná nebyla dostatečná ostraha objektu a prvotní ohnisko včas neobjevila. Možná si prostě taková firma bude muset napříště vydržovat vlastní hasiče... Prostě něco bylo špatně. Ptejme se našich zvolených zákonodárců jak dopadlo došetření, jaká přijali účinná opatření a nápravu. Pokud se podobným věcem nezabrání, je poctivá snaha „těch slušných“ k ničemu. Trošku přitaženo za vlasy - když sklad shoří, je to ve výsledku nakonec stejné, jako kdyby ten odpad občani neodevzdávali, ale spálili ho doma na zahrádce, dokonce by místní koncentrace vdechovaných škodlivin byla nižší a méně nebezpečná než vyprodukuje velký hořící sklad.

Buďme mimořádně ostražití před sladkými sliby o budoucí zaměstnanosti, kterou u nás zajistí movití zahraniční investoři. Těch skutečně seriózních je jako šafránu. Nenechte budovat pochybné firmy své haly na naší nejlepší zemědělské půdě, když už předem tušíme, že za rok po vlastnících nebude ani vidu ani slechu a firma bude dávno „o krok východněji“ (kde bude levnější pracovní síla). Za rok nám tam zbude jen hala... ...možná po strop zaplněná jedovatým odpadem a s ním i hromada nevyřešených starostí a dalších finančních nákladů. Jen skutečně zodpovědný investor dokáže pochopit, proč je mu na výstavbu nabídnutá parcela v areálu vytěženého lomu či na místech zrekultivované skládky místo ideálně rovného obilného pole u silnice za městem.

Další fenomén by šel shrnout do slovního spojení „import čínského česneku versus česká satelitní městečka“. Na jedné straně nebezpečně ztrácíme potravinovou soběstačnost a přitom rozmařile hazardujeme ornou půdou. Je mnoho míst, kde lze stavět domy a které nejsou efektivně zemědělsky využitelná. Jenže nejsnažší je jeden a tentýž projekt prodat mnoha lidem současně. Takže se staví stejné kostky rozeseté na rovině, jedna jako druhá. Co domek, to čtyři stěny ze všech stran ochrazované větrem, kilometry plotů, inženýrských sítí, kilometry spojovacích cest. Přitom pochybuji, že by majitelé nových domů rozsetých ve vojensky pravidelných útvarech získali to, proč opustili byty. Osobitost, soukromí a kus romatiky nezbytné pro harmonický život po kterém podvědomě člověk touží tam nenaleznou. Zbude jen pochybná anonymita a živými ploty těžko vydobitá separace v kleštích sousedních pravoúhlých pozemků. Neproviňujme se chybnými kroky na budoucích generacích, obdobně jak to udělali za minulého režimu, na které s oblibou rádi poukazujeme. Nebude trvat dlouho, kdy se přeprava zboží už příliš zdraží, laciné obchodní řetězce supermarketů se rozpadnou a na dveře zaklepe doba přinášející renezanci regionální produkce a místního zemědělství. Ta doba není tak daleko, jak se dnes zdá. Možná nepůjde jen o potraviny. Geneticky modifikované plodiny umožní na polích získávat primární technické suroviny. Bude to nezbytný i když hodně těžký krok k odstranění závislosti chemického průmyslu na ropě. Nejde jen o ropu coby palivo, je jí potřeba k výrobě plastů, nátěrových hmot, lepidel i léků. Ač je zatím ještě relativní klid, nezastírejme si, že „ropný zlom“ se už stal tichou realitou a jen díky hospodářské recesi není v prvopočátku pociťován. Co všechno to v budoucnu odstartuje, o tom nás bude informovat naše vlastní peněženka.

Jsme nezdravě závislí na dovozu komodit ze zahraničí. Nejcitelněji jsme to zatím poznali po uzavření kohoutků ruského plynovodu na začátku roku 2009 a na vlastní kůži jsme se mohli přesvědčit, co takový akt může znamenat. Kdo ví zda ruským činem nezačala celosvětová tahanice (či spíše studená válka) o energii? Výpadek sice trval necelých 18 dní a naštěstí nás nedostal až na úplné dno. Byl však dost výrazným varováním, jak nevýhodné může být pokoušet se mediálně i ekonomicky tlačit občany a podniky k závislosti na jediném zdroji tepla. Ekologicko-ekonomické pobídky jsou mnohdy zákeřné - posuďte sami: Více než polovina rodinných domů si mohla v minulých desetiletích při hromadné plynofikaci ponechat kromě nového plynového kotle i kotel na tuhá paliva. Jenže nenechala. Finanční příspěvek na plynofikaci byl vázán bezpodmínečným odstraněním uhelného kotle. Rekonstrukce byla pro domácnosti zásadní investicí, proto zcela logicky sáhly po nabízených penězích a splnily požadovanou podmínku. Plynářské podniky tak měly své odběratele jisté a s cenou suroviny mohly začít spekulovat. Obce se těšily z nezakouřené oblohy (záměrně však neříkám z čistého vzduchu). Jenže když nastal problém se zásobováním, oprávněně začaly zaznívat hlasy: „Nejde plyn, státe postarej se o nás, mrzneme!“ Při plynové krizi, kdy se muselo sáhnout na rezervy v zásobnících, by byly záložní kotle na tuhá paliva v domácnostech k nezaplacení. Stačilo by ve sdělovacích prostředcích požádat občany, aby dočasně přesli na tento způsob vytápění. Odběr ze zásobníků by citelně poklesl a plyn by zůstal pro ty, kteří nemají možnost použít jiné palivo než zemní plyn. Ovzduší by to po krátký čas uneslo. A kdoví, zda by vědomí „menší vydíratelnosti“ nepřispělo k dřívějšímu obnovení ruské dodávky. Jenže co teď, situaci nelze vrátit zpět. Do většiny domů nelze kotle na tuhá paliva bez značných investic a technických komplikací osadit zpět. Ale nejde jen o energetiku. Zrušili jsme cukrovary a cukr zatím bez potíží dovážíme. To však nemusí trvat věčně. Obdobně je to s mnohými dalšími potravinami. Tržní ekonomika to sice umožňuje, ale popravdě řečeno, je rozumné aby strategicky důležité podniky (potravinářské, energetické, vodárenské, dopravní aj.) byly v rukou zahraničních společností ?

Značné omezení a potenciální nebezpečí pro nás může mít podepsání Lisabonské smlouvy. Ta obsahuje statě, které mohou zapříčinit, že ztratíme možnost o mnoha životně důležitých věcech v ČR sami rozhodovat a budou za nás rozhodovat jiní jinde. O energetice, o uspořádání dopravních sítí, o migraci ...

Slepé uličky v boji proti klimatickým změnám