Krajánek

...byl mlynářský pomocník, bez stálého zaměstnání, který putoval krajem od mlýna k mlýnu. Na mlýně byl vždy vítán, protože přinášel nové zprávy, co je kde nového. Přicházíval většinou na večer a pak se probíralo, co nového v politice, kdo se kde ženil či vdával a jaké nové stroje si ve mlýně pořídil ten či onen pantáta. Někdy dohazoval i sňatky, prodej technologie či nemovitostí. Mlynářský krajánek byl dobře znalý řemesla i mlýnských zvyklostí a tak bez dlouhého zaučování mohl přiložit ruku k dílu. Vypomáhal při pracích manipulačních i údržbářských, protože kromě mlynařiny znal i sekernické řemeslo. Mlynář mu platil noclehem stravou a nějakou skromnou odměnou. Krajánek spával s mlýnskou chasou většinou v šalandě, ale někdy i venku nebo ve stodole. Byl-li krajánek kuřák, bylo pravidlem, že musel vždy na noc odevzdat mlynáři fajku a tabák, aby náhodou nezapálil mlýn. Na jednom místě zůstával jen když bylo pro něj dost práce, potom šel zase dál. Zdržel se dva tři dny i měsíc. Někteří po celý rok a střídali se až po vánocích na Štěpána. Pak je to už zase táhlo dál. Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí.

Někteří krajánci putovali dolů po vodě, jiní opačně proti vodě s pohrdavým úšklebkem, že: "Po vodě plave kdejakej póvl". Většinou byli svobodní, případně vdovci. Nemuseli to být žádní mladíci, mnohdy putovali krajem až do pozdního věku, dokud to jejich fyzická kondice dovolovala. Jejich stavovským znakem byla placatá čepice, vak na osobní potřeby a deka úhledně smotaná do ruličky zavěšená na řemínku u pasu. Často, aby ušetřili boty, nosili je svázané za tkaničky přehozené přes rameno a šlapali krajem jen tak bosky. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.