České složení

Takto nazýváme jednoduchý mlecí stroj s jedním párem mlecích kamenů, jednoduchým vysévacím zařízením bez mechanické dopravy zrna či šrotů do násypky. Jednomu takovému stroji se někdy říkalo špicák .

Schema uspořádání:

1. násypný koš

pevně uchycen v rámu nad lubem. Do nej se nasypalo nakropené zrno. Někdy v něm bývala destička od níž vedl provázek ke zvonku. Když došlo zrno v koši, destička se uvolnila, zvoneček spadl a zazvoněním upozornil mlynáře, že je čas nasypat další dávku.

2. korčák

kmitající skloněné dno násypného koše, zavěšené na kožených pásech. Jeho sklonem se řídí množství zrna, které se sype mezi kameny. Do pohybu jej uvádí rejholec (tyčka z jeřabiny), klouzající po vačce nebo výstupcích obruče v oku kamene a přitlačovaný přes provázek pružinkou (mladý dub, jasan).

3. tancmajstr

vačka způsobující kmitání a otřásání korčáku. Její funkci mohla nahradit i železná obruč s vnitřními výstupky vsazená do otvoru (oka).

4. běhoun

horní otáčející se mlýnský kámen, stažený železnými obručemi nebo pruty z břízy (leštinami) aby se neroztrhl. Zevnitř je posazený na kypřici (železí), pro kterou jsou v kameni zádlaby. Spodní mlecí plocha kamene je opatřena vykřesanými drážkami - řemýži. Ty zajišťují pohyb měliva od středu kamene k jeho okraji , jeho dobré rozložení po ploše a větrání. Produkty se v nich i ochlazují.

5. spodek (ležák)

spodní, neotáčející se mlecí kámen se čtyřhranným otvorem, uvnitř kterého je dvoudílná dřevěná kuželice ve funkci radiálního ložiska, zachycujícího sílu od pohonu působící na kladnici. Kuželice je mazaná syrovým lojem a shora krytá proti nečistotám. Spodní kámen je taktéž opatřen vykřesanými drážkami.

6. lub

kruhová dřevěná skříň, kryt mlecích kamenů. Celý lub stál na vyvýšené podlaze , která byla nesena trámovou konstrukcí zvanou hranice .

7. vřeteno

svislý kovaný železný hřídel. Uložen v kluzném patním radiálně-axiálním ložisku dole na kobylici, v kuželici spodního kamene a někdy i v ložisku u násypného koše. Holní i spodní konec je válcovitý, v místě kladnice a vačky má čtvercový průřez, při průchodu kypřicí je jehlancovitý. Spodní část otáčející se v ložisku je kalená.

8. moučnice

dřevěná skříň, na průčelí většinou bohatě ornamentálně zdobená, zachycující hladkou mouku

9. pytlík

roura z tkaniny (ovčí vlna), kterou se sype mletý produkt z lubu a přes jejíž stěny se vysévá nejjemější mouka do prostoru moučnice. Pytlík je napínán pružinkou (destička z jasanu).

10. pytlovačka (pružinka)

dřevěná (jasanová) vidlice zajišťující kmitavý pohyb střední části pytlíku

11. kladnice

cévník (malý pastorek s šesti až osmi zuby) pevně upevněný na vřetenu, roztáčený od palečného kola. Mezi dvěma dřevěnými bočnicemi jsou kovové nebo akátové tyčky nahrazující zuby zvané cévy.

12. vačka a odrážka

železná vačka se třemi vrcholy. Po ní klouže odrážka (destička z mladé jarní větve jeřabiny), která uvádí do kmitavého pohybu vysévací mechanizmus - hasačert

13. palec

dřevěný (dubový, habrový, akátový, dřínový, jasanový nebo ze silnějších smrkových větví.) výměnný zub (palečného korunového převodového ozubeného kola)

14. palečné kolo

velké dřevěné kolo (dub, borovice) opatřené palci (součást převodu do rychla). Pokud bylo vodní kolo menšího průměru, používal se převod dle vyobrazení. U větších kol nad 6 metrů s pomalým chodem by nebylo dosaženo potřebných otáček a tak se používala předlohová hřídel. Ta mohla být buď vodorovná, zvaná vystrák, případně i svislá, které se říkalo hever. Svislá předloha umožňovala pohon dvou složení současně od jednoho vodního kola. Vystráky se na stejný účel musely stavět dva. Pokud byl mlýn bez předlohy, musel mít tolik vodních kol, kolik měl složení (mlýn v Roudnici nad Labem dokonce 21 ks).

15. val

dřevěný (dubový, borový, olšový) hřídel vodního kola procházející stěnou na návodní stranu mlýna. Do zdi, pod otvor kde hřídel procházel se při stavbě zazdila zlatá mince, jako obětina, aby se hřídel nelámal. Nejvyšší kvality dosahoval hřídel z dubu - "zeleňáku", který v zimě neopadává. Používal se vždy kmen stromu rostoucího na mýtině, který nebyl nucen v růstu soupeřit s ostatními a jeho pomalu rostlé dřevo bylo husté. Otesaný kmen se musel zakopat a nechat uležet cca 30 let, aby se nekroutil. Otec tak zakopával náhradní val pro syna.

16. zhlaví

kulatý čep (litinový) přecházející ve dřevu na čtyřhran případně opatřený ještě křídly, usazený ve valu. Val je v tom místě na několika místech naříznutý a svěrně stažený obručemi. Obruče jsou naraženy na mírně kuželovitý povrch valu. Čep se otáčí v kluzném dřevěném ložisku (dubový suk). Ložisko je "mazané" vodou.

17. kobylice

trám držící náraz (axiální ložisko vřetene), které lze zdvihat lehčidlem (šroub) a tak axiálním posuvem vřetene měnit tlak na zrno mezi mlecími kameny.

18. hasačert

vysévací mechanismus. Jedná se o váleček kmitající kolem své osy a rozvádějící pohyb od odrážky na pytlovačku a přes drktačku (>táhlo) vedoucí za moučnicí na žejbro. Vůle celého mechanismu je vymezena pružinkou (tenkým prkénkem jasanu) u žejbra. Síla pružinky a tedy i chod celého vysévání se dá regulovat přes provázek navíjený na hřídelku zajištěnou rohatkou. Systém se používá od přelomu 15. a 16. století. Tento mechanismus vydával klapavý a hrkavý zvuk - proto se říká, že mlýn klape (nemá to nic společného s dopadem vody na vodní kolo) a menším mlýnům se říkávalo klepáče.

19. žejbro

podlouhý rámeček se sítem uváděný drktačkou do kmitavého pohybu. Dopadají na něj produkty, které prošly pytlíkem. Dolů propadají krupice a hrubé mouky, zatím co po sítě do postranní šrotové truhly sklouznou nejhrubší produkty.

20. moučná truhla

truhla na hrubou mouku. Za ní v zákrytu stojí šrotová truhla, kam jde výpad ze žejbra.

Mletí na českém složení:

Zrno v pytních se vynosilo po mlynářských schodech do násypného koše. Mlýn se spustil s výrazně nadlehčeným běhounem. Sklonem korčáku se nastavilo množství zrna sypajícího se mezi kameny. Semletý produkt z kamenů zachytávaly stěny lubu a odtud se vlastní váhou sypal do pytlíku otřásaného hasačertem. Přes pytlík se vysela jemná mouka do moučnice, hrubá mouka, šrot a ostatní nevhodné produkty prošly pytlíkem na kmitající žejbro. To oddělilo šrot, plevy a hrubé nečistoty. Nejhrubší produkty co sklouzly po žejbru do šrotové truhly byly určené pro další mletí. Pod žejbro do druhé truhly podle velikosti ok padala hrubá mouka nebo krupice. Obsah ze šrotové truhly se nabíral a pak vynosil do násypného koše (to bývala v malých mlýnech většinou práce pro mleče, nikoliv pro mlynáře), pootočilo se lehčidlo, aby se kameny přiblížily a mlelo se znovu a znovu, až se podařilo maximum mouky prosít pytlíkem do moučnice. Žito muselo projít složením čtyřikrát a byly získány dva druhy mouky. Pšenice se mlela na pět průchodů soustrojím a získalny byly tři druhy mouky (bělka, podbělka a mouka kruchová zvaná zadní), podle toho, zda pocházela z okraje či středu zrna. Proto se také zrno semílalo postupně, nikoliv jen tak, že se prostě mezi kameny rozdrtí na prach.

Nároky na pohon

se lišily podle průměru a hmotnosti kamene. Většinou jedno složení vyžadovalo okolo 3-4 kW, malé mlýnky vystačily i s 1,5kW na kámen.

Otáčky

mlýnského složení závisely na průměru kamenů, jejich druhu a právě prováděné operaci. Řídily se množstvím vody vpuštěné na kolo. Mlynář je odhadoval ze zkušenosti sluchem podle klapotu hasačertu.

Doporučovalo se:

Kameny

...musely mít určitou drsnost a pórovitost. Bylo pravidlem, že společně mlely kameny rozdílné drsnosti a pórovitosti, ale stejného druhu. Horní měl být tvrdší. Dva úplně stejné kameny nedávaly nikdy dobrou mouku.

• Běhoun míval průměr 62 až 85 cm a byl 46 až 60 cm vysoký, aby měl dostatečnou váhu. Byl vždy stažen obručemi, aby nepraskl. Používal se tak dlouho, dokud se neopotřebil na 25 cm. Uprostřed kamene bylo oko (kruhový otvor) o průměru asi 18 cm, vyhloubení pro kypřici a na obvodu prohlubně na zdvihání kamene.
• Spodek měl většinou stejný průměr jako běhoun (jen složení podle německého vzoru jej používaly větší). Výšku měl jen 30 cm. Uprostřed kamene byl čtvercový otvor asi 20x20 cm pro kuželici. Obruče potřeba nebyly.

Praxe bývala taková, že se nový kámen osadil jako běhoun, když se asi za dva roky omlel na výšku pouhých 25 cm, nadsádroval se či nadbetonoval na 30 cm a mlelo se s ním dokud z něj neubylo ještě 5 cm. Protože se běhoun tenší než 20 cm nesměl podle předpisů používat, použil se jako spodek a na místo běhounu se dal kámen nový. Ve funkci spodku sloužil starý kámen tak dlouho, až se opotřebil na pouhých 14 centimetrů. Pak se již musel vyřadit. Ne však vždy. Mohl posloužit jako základ pro jahelku nebo se z něj otesal malý kámen pro hospodářský šrotovník.

Kameny se používaly tuzemské, většinou pískovcové:

• "dokesáky" (Doksy)
• "žehrováky" zvané někdy "pražáky" (Mšecké Žehrovice) kvalitou se téměř rovnaly francouzským kamenům
• "vranováky" (Vranov nad Dyjí)
• "žitaváky" (od Jonsdorfu)
• "přílepáky" (Přílepy u Rakovníka)
• "vamberáky" (od Vamberka)

lámaly se i ve spoustě dalších lomů:

• u Dvora Králové
• pod hradem Milštejn
• u Potvorova na Plzeňsku
• ve Velkých Žernosekách
• v Žernovicích u Pracejovic
• Na žernovici u Řepice
• na Landšperku
• pod hradem Pecka
• v dole Manda, Dlouhém Dole a Nové Skále u Horních Raškovic

Bylo odzkoušeno, že český pískovec v kombinaci se slezským dobře nemlel, naopak ideální kombinací byl habelschwertský kámen s vamberákem. Pro kameny si mlynář jezdil přímo do lomu a na úlomcích zkoušel jak budou spolu mlít. Ty co o sebe "chytaly" a dávaly jiskřičky byly vhodné. Kameník pak na mlýně vyráběl z otesku vlastní kámen. Trvalo to 3 až 4 dny, někdy týden.

Později se používaly kameny z dovozu, tzv. " francouzské " (z povodí Seiny a Marny), složenmé z kusů sladkovodního křemence, které se méně opotřebovávaly, ale byly drahé. Tyto kameny dodávala například firma E.Heller a spol. Žandov.

Nakonec se začaly dělat kameny umělé (křemenný písek + chlormagnesium).

Křesání remýžů

Křesání remýžů (remiše, větrníky) do kamenů byla velmi odborná práce. Nejprve se pemrlicí srovnaly plochy do roviny a potom oškrtem nadrážkovaly. Způsobů kterak to udělat bylo několik. Český - mělký cca 1 mm, německý - hluboký až 6 mm a francouzský. který rozdělil kámen hlubokými drážkami na samostatné ostrůvky opatřené pak jemným křesem. Křesalo se většinou po třech až čtyřech týdnech, poté co se semlelo asi 5 tun zrna. Po čerstvém křesání kameny mlely řádně až po záběhu. Při zabíhání se do mouky drolil písek a dostal se až do pečiva. Mlynáři před svými mleči pečlivě tajili datum křesu, protože nikdo ze zákazníků by nechtěl semlít své zrní jako první. Naopak opotřebený kámen dával velmi dobrou mouku, mlel však pomalu a potřeboval značnou hnací sílu. Aby šel běhoun snadno sejmout z vřetene, býval na trámoví nad lubem upevněný granik (šroubový nebo pákový zvedák) a podvazovací kleště. Tak se dal běhoun zvednout, otočit a položit mimo mlecí stroj. Přes tento technický zlepšováček to byla těžká a nebezpečná práce. Jak pro kámen tak pro mlynáře.

Výroba krup:

Pokud bylo potřeba zbavit zrno jen slupky (výroba krup), nahradil se spodní kámen udusanou hlínou s plevami, korkovým obložením, tvrdou kůží nebo gumovou deskou. Zrna se po ploše kutálela a běhoun je po povrchu obrousil. Vzniklému zařízení se říkalo krupník nebo jahelka či kašník (výroba jáhel na prosnou kaši). Vysévacího pytlíku nebylo zapotřebí, nepotřebné produkty se od krup oddělily proudem vzduchu z ventilátoru. Tyto stroje nahradil v průběhu času holendr (Po obvodu rýhovaný kámen o 260 až 270 ot./min. s vodorovnou osou v dřevěném výklopném bubnu. Zrno je nasypáno v mezeře mezi bubnem a kamenem.) a nakonec loupačka (patent fy.Kašpar-Šternberk).

V dalším vývoji

...byly tyto stroje doplněny korečkovým výtahem, který dopravoval výpadové produkty ze žejbra do zásobníku nad násypným košem, takže se odstranila nejtěžší dřina. Místo pytlíku s hasačertem se instaloval rotační hranolový vysévač potažený holandským hedvábím. Tím se zlepšila kvalita mouky. Tomuto systému se říká americký mlýn (první u nás byl postaven r.1846 v Praze).