Girardova turbína
(Vynalezena r.1863 francouzským inženýrem Girardem)
Typově se jedná o rovnotlakou vertikální turbínu s axiálním průtokem a ve většině případů s parciálním ostřikem. Používala se od spádu 0,5 metru až do 50 metrů. Největší stroje dosahovaly hltnosti až 6000 ltr./sec. a výkonu až 1,5 MW. Dosahovala účinnosti 80%. Průměrná rychloběžnost byla 0,025 (tzn. ve starších jednotkách 30 ot./min při spádu 1 metr a výkonu 1 HP)
Na menších spádech je turbína umístěna v kašně, která je napájena otevřeným přivaděčem. U spádů větších potrubím kruhového průřezu, které vede k přechodovému dílu. V tomto dílu se změní vodorovný směr proudění na svislý. V rozváděči složeného z množství zakřivených lopatek se celý spád vody přetransformuje na pohybovou energii. Voda z nich (už bez tlaku) vstupuje plnou rychlostí do oběžného kola. Oběžné kolo je tvořeno dvěma litými věnci kuželovitého tvaru, mezi kterými je hustá soustava zakřivených plechových lopatek. Profil lopatky je v podélné ose přímý (stejně jako u Schwamkrugovy nebo Bánkiho turbíny). Tvar lopatky otáčí směr proudu vody zpět. Změna směru způsobí předání energie oběžnému kolu. Vzájemným souběhem rychlosti vody tekoucí po lopatce při současném otáčení oběžného kola dojde k tomu, že voda opouští lopatky na spodní straně s minimální zbytkovou rychlostí, volně odchází z oběžného kola ven a padá do odpadu pod turbínou. Protože při průtoku po lopatce dochází k plošnému rozlití vody, je její tvar uzpůsoben tak, že se lopatka směrem dolů prudce rozšiřuje. Někdy bývají postranní věnce navíc provrtány soustavou otvorů ústících do mezilopatkového prostoru, které zajišťují jejich zavzdušnění. Plně je využitý pouze spád od horní hladiny po bod vstupu vody do oběžného kola. Výškový rozdíl mezi oběžným kolem a spodní vodu je ztracený a energeticky nevyužitý, proto je kolo těsně nad spodní vodou.
Tato turbína se v současnosti už nepoužívá. Patřila k prvním prakticky použitelným turbínám, které velmi významě zasáhly do začátků průmyslové revoluce. Její hlavní nevýhodou byly velké rozměry, pomaluběžnost a často nutnost použít palečných převodů. Také citlivost na nečistoty a špatný přístup k rozváděcímu ústrojí komplikoval provoz. Přes tyto nedostatky byla spolehlivým motorem pro pohon prvních továren, skláren, přádelen, textilek, pil a mlýnů. Byl to jeden z prvních vodních motorů, který bylo možno zkonstruovat i pro zpracování velkých spádů nebo velkých průtoků a výkonově dosahovat až řádu stovek koňských sil (turbína pro velké výkony měla více lopatkových prstenců uspořádaných soustředně). Její křivka účinnosti byla plochá a i při malých průtocích pracovala s dobrou účinností. Jako pomaluběžný stroj nebyla citlivá na proměnné zatížení. To ji předurčovalo pro přímý mechanický pohon. Používala se přibližně od r.1890 a její sláva končila kolem r.1930, kdy byla překonána a postupně nahrazována Francisovou turbínou, která byla při stejném výkonu menší, levnější a snáze se regulovala.
Pokud jsem dobře informován, do dnešních dnů se na našem území zachovala v provozu už jen jedna Girardova turbína. Rozváděcí a oběžné kolo jiné obdobné Girardovy turbíny můžete vidět vystavené před mlynářským muzeem ve Slupi.