Zelený mozek

...většinou se pod tímto označením skrývá hanlivá přezdívka vojáka z povolání. Já však nemám v úmyslu ani v nejmenším hanobit armádu, ale naopak, chtěl bych se s Vámi podělit o jednu příhodu, kterou jsem zažil a která mě přesvědčila, jak škodlivý a přímo odrazující může být ekologický extrémismus, pokud jej někdo bere tak vážně, až mu mozek zezelená.

Byl jsem svého času na jednom nejmenovaném místě ve středu Moravy. Byla to jedna z takových výprav, při které jsme s kamarádem procházeli podél říčky a pátrali po zbytcích staveb, které by mohly mít něco společnéhob s vodní energií. Na své cestě jsme se dostali i do úzkého údolí, kterým se vedle řeky vinula prašná polní cesta a v úbočí kopce se zřetelně rýsoval více než kilometr dlouhý náhon, táhnoucí se k nějakému vodnímu dílu. Šli jsme podél něj a na jeho konci jsme skutečně nějaké podezřelé ruiny našli. Chvíli jsme se tam motali, nalezené základy zakreslovali do notýsku a přemýšleli, zda to byl mlýn, pila či valcha.

Pojednou, kde se vzal - tu se vzal, objevil se mladíček v zelených maskáčích, provokativně ověšený všemožnými ekologickými odznaky. Dali jsme se do řeči. Vyprávěl nám, že údolí je územím které má být přičleněno do většího celku chráněné krajinné oblasti. Prý se na dně údolí vyskytuje několik chráněných druhů rostlin. Prý jich začalo poslední dobou nějak ubývat a tak se on a jeho skupina ekologických dobrovolníků z nejbližších obcí stará o to, aby údolí uvedli do stavu "nedotčeného lidskou činností". Mám rád lidi, kteří to s ochrannou přírody myslí vážně a vyptával jsem se na podrobnosti. Nejsem zrovna botanik, ale když mi ukázal o co jde a jak ta vzácná kytička vypadá, pochopil jsem. Dozvěděl jsem se, že podle pamětníků začalo bylin poznenáhlu ubývat už před padesáti lety. Protože se jednalo o rostlinu rašeliništní, začal jsem mít podezření na nějakou souvislost právě se zrušeným vodním dílem. Vyslovil jsem svou pochybnost. Byl jsem však ekologem ujištěn, že to tím zcela jistě nebude. Prý razantní úbytek květeny nastal až mnohem později. Asi před dvaceti lety. A v té době prý byla budova už dávno zbourána.

Byl by mě přesvědčil, kdyby se u naší debatující skupinky nezastavil stařík z nedaleké obce venčící svého jezevčíka. Zapátral v paměti. Vodní dílo bylo po znárodnění skutečně zastaveno. Chvíli byla výroba provozvána na elektromotor a pak pro nerentabilitu úplně zastavena. Deset let poté byla opuštěná a prázdná cihelná budova místními občany pozvolna, ale důsledně rozebrána na novostavby. Z jeho vzpomínek bylo jasné, že voda zaneseným náhonem tekla ještě dlouho poté, co byla budova stržena. Zejména při velké vodě, když trouchnivé stavidlo na jezu řádně nefungovalo. Definitivně náhon prý vyschl až po povodni, která zničila starý neudržovaný dřevěný jez. "No, bude to už skoro dvacet let co se to tudy prohnalo", vzpomínal stařík.

Bylo to jasné. Ale ať jsem souvislosti vysvětloval jak chtěl, ekolog byl zabedněný a trval si na svém. Nebyl ochoten přijmout mou teorii, že je to právě klesající stav podpovrchové vody, co zapřičiňuje úbytek rostlin. Myšlenka, že by stačilo jez a náhon zprovoznit, se mu příčila a do jeho představy "člověkem nedotčeného údolí" nezapadala. Ani náčrtky o spojených nádobách, narychlo naskicované do mého notýsku nezabraly. Zbytečné bylo přesvědčování, že vodní dílo tam stálo nejméně dvěstě let. Nic nepomohlo. Mou evoluční teorii (o tom, že kytky se na tu lokalitu rozšířily zřejmě v dobách, kdy byly v okolí hojné a zde se do poslední chvíle udržely právě proto, že jim vlhkost prosakujícího náhonu vyhovovala), podkopával v základech. Nejsem botanik a proto jsem mu nedokázal úspěšně oponovat.

Nepřesvědčil mě však. Dodnes si myslím, že neměl pravdu. Kdyby alespoň řekl, že se nad tím zamyslí, bral bych to. Takhle mě však dal lekci, z níž jsem si odnesl poučení, že pokud budeme brát ekologii za tenhle konec a ničit lidmi zbudované sytémy, které si již během doby našly v přírodních vazbách své místo, daleko se nedostaneme. Neekologicky jsem si odplivl a s poznámkou "pryč se zelenými mozky!" jsem i s kamarádem znechuceně odešel....

Možná tam ti ochránci přírody do dneška stojí a smutně koukají, jak jim kytičky usychají. A pak ve volných chvílích odkopávají břeh vyschlého náhonu, aby nic nerušilo pohled na "člověkem nedotčenou krajinu". Kdopak ví? Je to už hodně let, přesto se na svých výpravách tomuto místu raději vyhýbám, abych si zbytečně nekazil náladu...