Katastrofa na Bílé Desné
Poutníče postůj!
Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady.
Rozpoutané živly proměnily naše chudé, ale krásné údolí v sutiny...
...je vytesáno na velikém balvanu, který do obce Desná v Jizerských horách přivalila voda. Zdálo by se, že je to už pěkně dávno a že je snad zbytečné o tom mluvit. Ale není. Paradox je v tom, že katastrofu snad zavinilo právě to, že přehrada byla postavena až příliš důkladně. Nepředbíhejme však a pojďte se mnou sledovat její osud krok po kroku.
Před dvěma sty lety neměly Jizerské hory žádné větší vodní dílo. Protože se však jedná o srážkově nejbohatší oblast v Čechách, každý déle trvající déšť znamenal rozvodnění potoků a řek, často s neblahými následky. V kronikách se dočteme nejméně o devíti zničujících povodních. (1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890, 1897). Poslední ze zmiňovaných povodní, která nastala 30. července 1897, způsobila škody za 5 miliónů Rakousko-uherských zlatých (některé prameny uvádějí dokonce 9,5 mil.), na české straně Nisy zahynulo více než 120 lidí. Nebylo divu, na Nové Louce byl zaznamenáno 345 mm srážek za 24 hodin a mokrá řašeliniště ve výše položených místech nebyla schopná tento objem pojmout. Lidé, jejich obecní zastupitelé i průmyslníci v postižených obcích se rozhodli, že je nutno situaci nějak řešit.
V září roku 1899 pozval Liberecký výbor podnikatelů vodohospodářského špičkového odborníka profesora doktora inženýra Otto Intzeho z Cách, aby jim udělal přednášku o údolních přehradách a poradil, jaké by bylo v jejich případě vhodné řešení. Přednáška všechny přítomné velmi zaujala a už 25.září bylo ustanoveno Vodní družstvo pro regulaci toků a výstavbu přehrad. 13.ledna 1901 profesor Otto Intze předložil generální projekty šesti přehrad zachycující přívalové deště z Jizerských hor, ze kterých je později pět dokončeno (Harcov, Bedřichov, Fojtka, Mlýnice, Mšeno).
15.prosince 1902 se i v Dolním Polubém ustanovilo Vodní družstvo. Pro toto družstvo, kterému předsedal velkoprůmyslník Wilhelm Riedel, rozpracovala stavební firma (která předtím stavěla železniční trať Tanvald - Kořenov) plány pro přehradu na Černé Desné. Jenže Zemská komise, která měla dát stavbě „požehnání“ žádala, aby projekt posoudil nebo raději celý vypracoval profesor Otto Intze. Ten však byl tou dobou zaneprázdněný. Avšak 30.září r.1904 profesor Intze Vodní družstvo v Dolním Polubném navštívil, projekty si prolistoval a druhý den si prohlédl i zmiňované lokality na Souši, Bílé Desné a Kamenici. Při prohlídce v povodí Kamenice profesora nečekaně stihla náhlá nevolnost. Byl ihned převezen do tanvaldské nemocnice, avšak přes veškerou péči 27.prosince 1904 zemřel.
Situace Vodního družstva v Dolním Polubném se tím značně zkomplikovala. Nakonec se rozhodlo, že zpracování projektu všech tří přehrad bude svěřeno stavebnímu radovi inženýru Wilhelmu Plenknerovi z Prahy. Který plány roku 1907 dokončil. Pak jej bylo nutno na jedenácti místech schválit. Vše proběhlo hladce, až na obstrukce majitelů tří panství, kterým pozemky v náhorních oblastech Jizerských hor patřily. Ještě ten rok však došlo k další povodni, které jednání o nezbytnosti výstavby přehrad urychlila, námitky majitelů panství byly jednou pro vždy smeteny ze stolu a na stavbu byly poskytnuty dotace.
Přehrady Bílá Desná a Souš spolu neoddělitelně souvisely. Relativně úzké a poměrně rychle rychle klesající údolí Bílé Desné neumožnovalo postavit přehradu o takové kapacitě, která by přívalové deště dokázala pojmout (viz. č.4). Zatím co kapacita přehrady Souš, díky příznivějším terénním podmínkám, ano. Soustava byla proto vyprojektována tak, že jakmile by došlo k naplnění přehrady Bílá Desná, začala by přebytečná voda přepadat přelivem na východním konci hráze (viz. č.3) do dlouhé štoly proražené napříč kopcem a plnit přehradu Souš v sousedním údolí. Pro případ, že by bylo vody enormní množství a štola by nestačila, měla přehrada Bílá Desná na západním konci hráze kaskádový přeliv (viz. č.2) o 40cm vyšší než první, přes který by se voda vrátila do původního řečiště Bílé Desné. Uprostřed hráze byla věž základnové výpustě se šoupátkovým uzávěrem (viz. č.1), kterým se reguloval stálý výtok z přehrady. Jeho stálost během roku byla pro místní obyvatele velmi důležitá, protože byl v samotné obci Bílá Desná využíván pro pohon pily, mlýna, několika brusíren skla a dalších drobných provozoven.
Při průzkumu podloží se ukázalo, že nelze postavit gravitační hráz (dnes označovanou podle svého tvůrce jako typ. Intze), protože skalní podloží bylo příliš hluboko. Proto byla 172,8 m dlouhá hráz přehrady Bílá Desná projektována jako zemní sypaná. Nebylo to žádné školácké experimentování. Technologie byla zvládnutá. Výška hráze byla 14,6 m. V koruně měla šířku 5,2 m, zatím co u paty měřila 54 m. Její těsnost měla zajišťovt silná jílová vrstva z návodní strany, chráněná navíc dlažbou z kamenů. Od nejbližší železniční trati byla po krátkých úsecích kolejí přivezena lokomotiva s vagóny pro přepravu těženého materiálu a parní válec. 17.řijna 1912 stavba začla. Měla ji na starosti firma Schön a synové z Prahy, stavbu řídil E. Gebauer, dozor prováděli A. Klammt a Karel Podhajský. Zemina se těžila na úbočích vzdálenějšího konce přehrady, převážela vagóny a sypala na místo budoucí hráze, kde se válcováním trapézově rýhovanými třítunovými válci zhutňovala po nasypání každých dalších 40 cm.
Jedinou starost dělala základová výpusť. Protože byla vedená hrází, ale nebylo možno ji zakotvit do pevného podkladu, byla pod ní zřízena zpevňující betonová žebra sahající až do hloubky 3,5 metru pod původní terén. Rošt ze žeber měl jednak zabránit pronikání vody pod stavbou, jednak zcela zabránit sesedání výpustě. Současně byla celá výpusť obalená půlmetrovou vrstvou jílu, aby se beton dobře a vodotěsně spojil s horninou samotné hráze. Vnitřkem výpustě procházelo ocelové potrubí o průměru 800mm na obou koncích opatřené šoupátky. Uzávěr na návodní straně byl za běžného provozu trvale otevřený, zatím co výtok z přehrady do řečiště Bílé Desné se reguloval šoupátkem pod hrází. Výpusť byla schopná propustit maximálně 5200 ltr./sec.
Po velkých deštích trvajících od 18. do 20.července r.1913 došlo k velkému poškození rozestavěného díla. Po opravě se stavba nezastavila ani po vypuknutí první světové války. Inflace v tomto období však přinutila Vodní družstvo k úsporným opatřením a zrychlení prací.
30.června 1915 byla samotná přehrada dokončena, šoupátka byla uzavřena a začala se plnit. Práce se soustředily na dokončování přelivů a úpravy okolí, které proběhly v září téhož roku. 18.listopadu - přes počasí, „že by psa nevyhnal“, sešla se komise vedená inženýrem Karlem Podhajským, přehradu prohlédla, zkolaudovala a uznala ji tím provozuschopnou. Celkové náklady na stavbu činily 1,45mil. rakouských korun. (Nedlouho potom, jak ukazuje prostřední fotografie, byla přehrada už naplněná téměř na plný stav 400tis. kubických metrů vody.)
Po naplnění začala přehrada plnit svůj účel. Základovou výpustí přitékal do původního řečiště stálý průtok vody a majitelé vodních děl v údolí pod přehradou si libovali nad stabilním výkonem svých turbín a vodních kol. Vypadalo to, že tento projekt skutečně jednou provždy vyřešil jejich potíže. V létě suchá období s nedostatkem hnací síly střídaná povodněmi, které téměř pravidelně ničily jezy a často také samotné dílny a domy, se stala minulostí. Dílo přestálo zimu i následné jarní tání, letní bouřky a s blížícím se podzimem válečného roku 1916 měla nádrž už jen poloviční zásobu vody (260000 kubíků). Bohužel kdesi v hloubce, uvnitř hráze, se právě začal odehrávat nepatrný a v prvních chvílích sotva zaznamenatelný proces, který odstartoval nedozírné následky. Na boku podél povrchu základnové výpusti, snad někde mezi hlínou hráze a jílovou výplní, začala pomaličku prosakovat voda. (Ve srovnání s prosakem některých našich současných přehrad skutečně v nepatrném množství.)
Bylo pondělí 18. září 1916, tři hodiny odpoledne - docela běžného pracovního dne. Později narození si tu dobu mohou představit třeba jako z Haškova Dobrého vojáka Švejka nebo Hrabalových postřižin:
Ve mlýně hučí mlecí a vysévací stroje, v brusírnách zvoní broušené sklo, jen na panské pile nikdo neřeže, protože má právě stroje v opravě. Kdo není zaměstnán v dílnách, suší otavu na loukách okolo řeky, češe jablka nebo se stará o chod hospodářství. Prostě práce až nad hlavu, ale narozdíl od dneška relativně bez shonu, cíleně a klidně. Totéž se týkalo hrázného. Obešel přehradu, důkladně všechno prohlédl, zkontroloval vypouštěný průtok a teď si sedá s fajfčičkou na hráz kousek vedle věže, aby si vychutnal sluníčko a končící babí léto.
O půl čtvrté - dobře si ten čas zapamatujme - procházejí podél úpatí hráze dva lesní dělníci, kteří s údivem hledí na tenký, jako prst silný pramínek vody, tryskající z hliněné hráze poblíž vstupu do spodní šoupátkové komory. I když to je bezvýznamný pramínek, nelíbí se jim jak silou tryská, snad metr daleko, z uhlazeného povrchu. A tak hned běží po hrázi nahoru, informovat nic netušícího hrázného. Toho zpráva velmi překvapila, protože dole už byl a žádný prosak, ani jeho náznak nepozoroval. Schází tedy ke zmíněnému místu a pokouší se otvor provizorně ucpat. Je to však marná snaha, tlak je příliš velký. Hrázný proto spěchá do boudy na levém břehu přehrady k telefonu a volá správci přehrady inženýru Gebauerovi do Riedlových skláren v Dolním Polubném a ptá se co s tím má dělat. Gebauer je zprávou velmi zneklidněn. Nařizuje okamžitě naplno otevřít uzávěr, vyhlašuje varování obyvatelům Desné a sám hned vyráží na cestu k přehradě. Ač jednal co nejrychleji, určitě netušil, že události budou mít tak rychlý spád, že než k přehradě dojde, uvidí ji už zcela prázdnou...
Hrázný spolu s dělníky spěchá do spodní šoupátkové komory na úpatí hráze otevřít naplno provozní uzávěr. Chvatně točí šnekovým převodem 800 milimetrového šoupátka. Jde to pomalu. Nestihne to! Šoupátko se jako napotvoru čímsi zablokovalo... Otvor, který je kousek od místa, kde pracují se začíná zvětšovat. Vzniká díra tvaru trychtýře, kterou tryská proud silný už jako ruka, vyplavuje kameny, hlínu a stále se zvětšuje.
Hodiny ukazují 15 hodin 55 minut a hrázný s dělníky utíkají z těsné šoupátkové komory pryč i když je uzávěr otevřený jen ze tří čtvrtin, protože to začíná být pod hrází mimořádně nebezpečné. Navíc musejí prchat nad poškozeným místem hráze a dlažba se jim pod nohama už začíná propadat. Situace se vymkla z rukou. Pět minut poté co si hrázný stírá smrtelný pot z čela, rozléhá se ve čtyři odpoledne obcí pod přehradou klidné hlášení: „Majitelům vodních děl se na vědomost dává, aby se nelekali, z přehrady se bude nyní vypoutět trochu více vody.“ Hlásající netuší, že té vody bude brzy až nad hlavu.
Tryskající voda má už obrovskou sílu. V 16 hodin a 15 minut se propadává do vymletého otvoru kamenná dlažba na návodní straně hráze a vzniká hluboký trychtýř polykající kameny. Stovky kubíků vody tryskají z druhé strany hráze ven. Trhají další a další balvany i uválcovanou horninu z nitra hráze a metají ji do údolí. Otvor se před očima rychle rozšiřuje v gigantické rozměry. Do obce je teprve teď doručena zpráva: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“, ale dům od domu postupuje zpráva pomalu, navíc vlastně paradoxně proti proudu. K těm, kterých se to nejvíce týka, dorazit ani nestihne...
Hodiny na kostelní věži v Desné ukazují 16 hodin 40 minut a v obci je relativní klid. Někteří, co po první poplašné zprávě narychlo vyrazili z domů do stráně, hledí do hloubi údolí, kde se zdánlivě nic neděje a tak se vracejí domů pobrat alespoň nejcenější věci. Mezitím se dlažba hráze propadá až na dno. Z koruny hráze tak vzniká jakýsi bizardní most, který se vzápětí řítí do rozbouřeného živlu. Vodu ženoucí se z přehrady už nic nebrzdí. Trhá se levé křídlo kamenné zdi u šoupátkové komory, voda sebou bere další stovky kubíků hlíny z levé poloviny hráze.
Čtvrt milionu tun vody se vyhrnulo do údolí. Nikdo už nesleduje čas, protože běží poslední minuty. Z lesa se ozývá pekelné dunění a hrozivý praskot. Nad vrcholky stromů se vznáší oblak prachu, stromy se třesou. Čelo přívalové vlny obsahuje víc dřeva a kamenů než vody, jeho drtivá síla je strašlivá. Kousek pod přehradou stojí Walderodeho hraběcí pila a kolem ní vysychají úhledně srovnané hromady řeziva. Ještě štěstí, že mimo dvanáctileté děvče byli všichni v lese na houbách. Vlna pilu i dřevo rozmetá a bere i vedle ní stojící hospodářskou budovu s dobytkem. Myslivna mizí pod hladinou a už se nikdy nepodaří identifikovat, kde přesně stála. Tříposchoďový dům firmy Eduard Dressler se bortí jako by byl z karet, většina jeho obyvatel zahyne. Z brusírny skla firmy Johann Umann vybíhá dělník Šimek. Nikdo další to už živý nestihne. Voda údolím žene trosky domů Josefa Schnettla, Josefa Riedela, brusírně Emanuela Simma trhá strojovnu. Stát zůstane jen půl budovy ze které visí transmise a holá rozbitá spirální turbína v řečišti. Nelze snad ani vyjmenovat všechno, co se během několika nekonečných minut událo. Někteří měli štěstí v neštěstí, že stihli doběhnout dostatečně vysoko do stráně. Zážitek, jak kmeny a kameny utloukly jejich děti, manželky, příbuzné a vidinu vody odnášející jejich mrtvá těla, budou sebou nosit až do konce života...
Většina dřeva ze zachytila o pilíře železničního mostu, který se chvěje v základech, ale nakonec vydrží. V Tanvaldu už nemá voda takovou sílu aby bořila. Odnáší však dřevěné kůlny, zaplavuje sklepy, ničí stroje v továrnách. Rozlévá se do polí až k Železnému Brodu. I v Mladé Boleslavi zaznamenávají vzestup o 20 centimetrů.
Během půl hodiny je po všem. 40 objektů zcela zničeno, 55 pobořeno, 62 mrtvých (z nich 42 neidentifikovatelně zmasakrovaných), 370 osob bez přístřeší a 1020 osob bez práce. O dobytku, lesní zvěři, zničeném zboží, účetních dokladech a cenostech nemá cenu se ani zmiňovat.
Přichází večer, nejhorší ze všech. Mezi troskami chodí celou noc s lucernami ti co přežili a hledají své blízké. Není však pomoci. Druhý den přijíždí do obce zdravotnický oddíl a odklízí oběti. Je ustanoven Výbor pro pomoc postiženým a následující den je do obce povolán dvěstěčlenný oddíl ženistů maďarského regimentu, aby pomohl při odklízení trosek a vystavěl provizorní mosty. 21. září přijíždí do obce hrabě Coudenhove a slibuje finanční pomoc. 23. se odpoledne koná hromadný pohřeb obětí a následující den se do obce sjíždějí tisíce lidí z okolí na smuteční mši.
Karel Podhajský, který přehradu kolaudoval, neunesl tíhu zodpovědnosti a zastřelil se hned po katastrofě. Další zodpovědní (W. Riedel, E. Gebauer a A. Klammt) jsou obžalováni a stanou před soudem. Spor se táhne, předkládají se důkazy.
Zaniká Rakousko-uhersko, vzniká Československá republika, mění se justice - spor se však táhne stále dál...
28. března 1923 jsou rozsudkem krajského soudu v Liberci zproštěni viny. Státní zastupitelství nesouhlasí a odvolává se. Novým rozsudkem z 24. ledna 1925 je A. Klammt a E. Gebauer uznán vinným a odsouzen k podmíněnému trestu. Oba včetně W. Riedela podávají odvolání. Poukazují na fakt, že průběhu stavby byly v podložní zemině byly nepředpokládatelné kanálovité prostory a tudy údajně voda pronikala.
Odvolání je zamítnuto. 1929 Wilhelm Riedel umírá. Zbývající dva se po průtazích dostávají v roce 1931 před nejvyšší soud v Brně, který nařizuje zrušení rozsudků a obnovu řízení. I po mnoha expertýzách nelze však jednoznačně prokázat něčí vinu. (poznámka: Velká voda v roce 1928 na místě přehrady skutečně odhalila v podloží pískem zanesené kanály na které poukazoval Gebauer.) Podle zákona však měl příslušný stavební úřad požadovat řádně přezkoumat únosnost podloží, než stavbu povolil, což neučinil. A tak po patnácti letech trvání soudního sporu je nakonec obžaloba zrušena. A případ uzavřen s tím, že hráz neměla stavebních nedostatků, ale že na vině byly právě kanálovité prostory ve zvětralé žule podloží.
Podíváte-li se však na dobové fotografie, zjistíte, že hráz je v průrvě odplavena přesně na úroveň původná zeminy, kde ještě zůstaly zachovány původní pařezy po vykácení lesa. Níže není patrné žádné poškození ani vymílání. Prosak tedy nastal uvnitř hráze podstatně výš, ne někde v původním podloží pod základnovou výpustí.)
Nejdříve je potřeba připomenout, že se přehrada protrhla při polovičním naplnění, ač předtím plné naplnění zdárně a bez jakýchkoliv známek prosaků vydržela. Navíc se to odehrálo v období slunečného a klidného počasí, kdy se spíš zvolna vyprazdňovala než plnila. Síly namáhající hráz se tedy v žádném případě před katastrofou nezvyšovaly. A k havárii došlo pouhých deset měsíců od naplnění. Také je potřeba zmínit, že ač projekt předpokládat silnou těsnící jílovou vrstvu z návodní strany, nebyla udělána. Protože k prvnímu vývěru došlo v bezprostřední blízkosti základnové výpusti, bude nutno hledat chybu právě zde.
Samotná výpusť řešená přímo uprostřed hráze byla odvážným projektem a projektant se pojistil velmi důkladnými základy. Takže její pohyb či sesedání můžeme už napočátku zamítnout. Přesto to byla právě tato výpusť a její stabilní základy, co bylo příčinou havárie. Během roku se hráz postupně sesedala. Přispěly k tomu tepelné změny. Zejména tepelné rozdíly mezi letním a zimním období. Sesedání činilo podle pozdějších měření okolo 20 cm. Hráz se mohla sesedat všude, jen v okolí věže základové výpusti ne, protože pevný a stabilní základ to v tomto místě nedovolil. Zjednodušeně by se dalo říci, že se levá a pravá sesedající část hráze o nehybnou výpustnou štolu vlastně „rozlomila“. To si samozřejmě nesmíme představit tak, že by vznikla přímo trhlina procházející celou hrází odshora až dolů. Bohatě stačilo, aby v některém místě jen poklesla síla vytvářená vlastní váhou hráze. Nejpravděpodobněji v místě svisle těsně podél šoupátkové věže, tedy poměrně těsně pod hladinou. V tom místě nebylo možno hráz, bez poškození samotné věže při stavbě, dost důkladně válcovat. Horninou o menším stlačení začala pozvolna prolínat voda. Jenže ta pracovala podle Archimédova zákona a začala vlastně horninu nad sebou určitým způsobem „nadlehčovat“. To samozřejmě umožnilo další prostup vody a zvětšení plochy na které působila. Mnohasettunová hráz byla pojednou jako by příliš lehká. Tento proces postupoval velmi pozvolna, bohužel ale nezadržitelně. V momentě, kdy prosak dospěl na vzdušní líc hráze, byla hráz uvnitř už značně rozrušená. Jakmile pramínek vytryskl na povrch, byl osud díla zpečetěn. Od toho okamžiku začala pracovat eroze a protože hráz byla z jednoho homogenního materiálu, postupovala velmi rychle.
Rozhodnutí správce Gebauera co nejrychleji přehradu vypustit bylo samozřejmě správné, ale bohužel naprosto neúčinné. Život přehrady se počítal na jeden a půl hodiny (což nemohl předpokládat), zatím co vypouštění při plně otevřeném uzávěru by trvalo nejméně desetinásobek této doby. Pokud tedy hrázný s dělníky zavčas utekl do bezpečí, místo toho, aby zbytečnou práci dokončil, udělal rozumně. Zato informování obyvatelstva značně pokulhávalo. Od prvního hlášení bylo na kompletní opuštění obce dostatek času. Zmatečné informace o „mírně větším průtoku“ občany ukolébalo. Těžko to dnes hodnotit. Po bitvě je každý generál. Teď už víme, že byla na místě okamžitá evakuace, byť by se později ukázala planá. Vtírá se však otázka, jak by tomu bylo dneska.
Tak si to zkuste představit:
Nebudem si nic nalhávat, dobře sami víte, jak to kde chodí. Takže spusťme stejný scénář - je obyčejný pracovní den, třeba zase pondělí odpoledne... Na obecním úřadě zvoní telefon, volá hrázný, že je přehrada v údolí nad vámi vážně poškozená a že se s největší pravděpodobností prothne. Kdy to neví, možná hned, možná za hodinu. Sekterářka nechá telefon řádně vyzvonit, dolakuje si poslední nehtík, usrkne kávičky a neochotně zdvihne sluchátko... A nyní si popravdě odpovězte na otázky:
Ne, nechci přivolávat žádnou další obdobnou katastrofu. Nebezpečí je díky současným znalostem a přesnému monitorování hrází naprosto minimální. Ale tím, že budete připraveni i na to, co se doufám už nikdy nestane, nebudete nikdy zaskočeni. A za tu jistotu to stojí, ne?!
Při detailním rozboru případu se odhalilo i podimenzování kaskádového přelivu na západní straně. Kdyby přehradu postihla padesátiletá voda, nedokázal by ji přeliv pojmotut. Voda by se přelila přes korunu a s největší pravděpodobností by značně poškodila a podemlela vzdušní líc hráze.
Přeliv, štolu i obnaženou základnovou výpusť si můžete prohlédnout i dnes. Je zachována pro budoucí generace jako technická památka a jako pomník někdejších smutných událostí. Budete-li chtít, můžete vstoupit i do šoupátkové komory, na místa, kde se hrázný snažil přehradu zachránit. Jeho bezmoc, tíseň a strach v ponuré prostoře zůstává dodnes. Propojovací štola je veřejnosti nepřístupná a je významným zimovištěm netopýrů. Od katastrofy už občané Desné nechtějí nad sebou žádnou další přehradu, byť by sebedokonalejší. Na říčce je zřízeno jen několik brzdících stupňů. Aby i přesto zůstala alespoň část někdejšího projektu funkční, byl zřízen na severním konci protržené přehrady jez a dlouhým kanálem je voda po úbočí stráně vedena do spojovací štoly, přes kterou plní přehradu Souš, která dnes slouží jako zásobárna pitné vody.
Protože přehrada Souš byla postavena současně s přehradou Bílá Desná a byla velmi podobné konstrukce a navíc zadržovala mnohem větší množství vody, začala se po katastrofě pozornost točit právě okolo její bezpečnosti. V letech 1924 až 1927 proběhla její rozsáhlá rekonstrukce, která stála 15 milionů korun. To bylo dvakrát více, než se původně předpokládalo. Hráz byla navýšena a současně na tloušťku přisypána. Bylo zdokonaleno utěsnění z návodní strany, aby do tělesa nemohla pronikat voda. Později, v letech 1969 až 1974 byla přehrada upravena jako zásobárna pitné vody, která je vedena až do Jablonce nad Nisou. Při rekonstrukci přehrady a po jejím úplném vypuštění se obnažily zbytky někdejší zatopené vesnice Zadní Souš i s ruinami usedlostí. Po 54-létech, zakonzerovány pod chladnou vodou, začaly opět růst okrasné květiny v předzahrádkách domů - což vzbudilo u botaniků obrovské překvapení.
Nerad bych, aby tento článek vyzněl jako můj odpor k přehradám obecně. To není pravda. Smekám klobouk před někdejšími konstruktéry i staviteli, bez ohledu na to co následovalo. Měli obrovskou dávku odhodlání zabránit povodním a svou práci v rámci svých možností odvedli poctivě, kvalitně a v mezích tehdejšího poznání. Určitě nikdo z nich nemusel mít výčitky a černé svědomí za to, co se stalo, i když při pohledu na oběti to vypadalo asi trochu jinak. Oněch 62 mrtvých jim to snad odpustí, protože právě protržení přehrady Bílá Desná přimělo pozdější projektanty podrobně prozkoumat všechny procesy, které se v sypaných hrázích odehrávají. Bílá Desná byla ve srovnání s dnešními jen malou, téměř bezvýznamnou přehradou. Přesto právě díky ní můžeme dnes stavět mnohem větší a přitom neskonale bezpečnější vodní díla.
V tomto článku byly použity údaje a fotografie převzaté z veřejně dostupných zdrojů
- dřívějších nebo aktuálních verzí internetových stránek:
http://web.quick.cz/je.nik/tck/MISTA/JIZERKY/bdesna.htm
http://www.e-dovolena.cz/clanky/clanek.html?qid=92
http://www.mesto-desna.cz/hipro1.htm
http://www.filokartie.com/index.php?cla=206
http://bedrich.ludviku.cz/ http://www.czech-tv.cz/
http://jizerky.jinak.cz/bila_chron.html
ad.